Kartouzská kočka

Kartouzská kočka dostala jméno podle mnišského řádu kartuziánů, je jedním z nejstarších plemen v Evropě a jeho vznik je opředen celou řadou tajemství a dohadů.


Historie a původ kartouzské kočky

První dochované písemnosti o předchůdci kartouzských koček pocházejí již ze 16. století, kdy v básni od renesančního básníka Joachima du Belly: Vers français sur la mort d'un petit chat (Francouzské verše o smrti kotěte) je zmínka o „zcela šedých kočkách, které byly ve Francii běžné". Nebyla to však zmínka poslední a v následujících letech se začalo toto plemeno objevovat v literatuře častěji. Lidé začali pojmenování kartouzská kočka používat až o století později, kdy se začal užívat pro obecné označení modré kočky ceněné především pro svůj kožich. Až do začátku dvacátého století bylo možné nalézt přirozené kolonie těchto koček v Paříži a v dalších, izolovaných částech Francie, nikde jich však nebylo mnoho, neboť právě pro svoji vzácnou srst a dobré maso se stávaly snadným cílem především kožešníků. Skutečný chov kartouzských koček začal po první světové válce, kdy byly poprvé představeny na výstavě v Paříži. Rozmach kartouzských koček však netrval dlouho, neboť stejně jako u ostatních plemen, tak i na tomto se značně podepsala druhá světová válka, kdy mnoho jedinců zůstalo bez domova a jejich chov takřka ustal. Po válce se tak kartouzské kočky volně takřka nevyskytovaly a i v chovech byly velmi vzácné.



Začátkem padesátých let se skupina nadšených chovatelů rozhodla toto plemeno zachránit a zachovat tak jeho chov. Avšak jedinou možností bylo křížení s jinými příbuznými plemeny blížícími se standardu kartouzské kočky, v tomto případě s perskými a britskými kočkami.



Již v roce 1970 ale bylo mezi kartouzskou a britskou kočkou tak málo odlišností, že FIFe (Fédération Internationale Feline - mezinárodní organizace milovníků a chovatelů koček) za velké nelibosti chovatelů deklarovala, že tyto dva druhy koček by měly být posuzovány jako jeden jediný druh. Toto rozporuplné rozhodnutí naštěstí nemělo dlouhého trvání a po sedmi letech bylo zrušeno.



Jednou z příčin opětovného zrušení tohoto omezení bylo rozšíření plemene do zámoří, k čemuž došlo s přispěním chovatelky Helen Gamonové, která si z Francie přivezla několik koček. Díky jejímu úsilí a spolupráci s ostatními chovateli, založené na pečlivém výběru koťat, se americká linie koček stala jednou z nejčistších.


Povaha a charakteristika

Kartouzská kočka je velmi inteligentní, klidná a přátelská. Neumí příliš mňoukat a tak spíše přede. Když přeci jen zamňouká, má velmi jemný a vysoký hlas. Děti, hluk či jiná zvířata snáší díky své vyrovnanosti velmi dobře a i v hlučném prostředí si najde své místečko, kde se stulí a odpočívá. Kartouzské kočky jsou zkrátka milými a báječnými domácími společníky.


Popis a vzhled

Kartouzská kočka má nádhernou šedomodrou barvu a velmi hustý kožich, který je poněkud delší než je u krátkosrstých koček obvyklé. Tělo kartouzské kočky je svalnaté a robustní. Má velmi velké packy a docela dlouhé nohy. Vyvíjí se relativně pomalu, kočky dorůstají kolem 3 let, kdy váží 4 až 5 kilogramů, kocouři jsou pak větší a dorůstají přibližně ve čtyřech až pěti letech, kdy mohou vážit mezi 6 až 8 kg.


Standard plemene

Dle standardu FIFe je kartouzská kočka zařazena do kategorie III. - krátkosrsté a somálské.


Základní péče

Kartouzská kočka nevyžaduje speciální péči a postačí obvyklé kartáčování. Bude-li ale kočku potřeba vykoupat, je třeba více trpělivosti, neboť tloušťka a struktura její kožešiny odpuzuje vodu a než se skutečně namočí, chvilku to trvá.



Kartouzské kočky nejsou vybíravé v jídle, příliš tučné krmivo se ale nedoporučuje. Vhodná je taktéž častější kontrola chrupu, neboť některé kočky mohou mít problémy se zvýšenou kazivostí.


Zajímavost

Kartouzské kočky jsou známé svojí vyrovnaností a klidem. Dojde-li však na nejhorší, neváhají se pustit do zápasu klidně i se psem.